Jak fotit hmyz, tedy dynamické makro scény

Minule jsme se věnovali statickým scénám. Už víte, jaký vybrat (makro)objektiv, jaké použít základní nastavení a čím nejlépe začít. ideální je pro začátek statická fotografie, tedy kytky, detaily a struktura povrchu (dřevo, kov), nebo detaily vody. V tomto ranku nalezneme nepřeberné množství témat. Také je v podstatě jedno, kdy a kde budete své makro snímky pořizovat. Důležité je, že tím získáte tolik potřebný trénink a užitečné návyky, které bohatě zúročíte při náročnějších scénách.

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro + mezikroužky (Soligor 36mm, 20mm, 12mm)

ISO 400, 1/160s, F5.6, blesk (foto: Martin Hájek)

  

Parametry pravého makroobjektivu 

Jak jsme si uvedli již minule, skutečný makroobjektiv má od běžných objektivů jiný poměrem zvětšení i výrazně menší tzv.: MFD (minimum focus distance / minimální ostřící vzdálenost). Zatímco běžné objektivy mají MFD okolo cca 0,5 m (bavíme se o širších a středních ohniscích, teleobjektivy ostří klidně až od 1-3 metrů, dle ohniska), makroobjektivy dokáží ostřit už od 15-20 cm. Pozor, počítá se zde vzdálenost objektu od senzoru (nikoli až od objektivu, jak tomu je např u kompaktních fotoaparátů). V praxi to znamená, že makroobjektiv vám dovolí přiblížit se přední čočkou až téměř “na dotek” k fotografovanému objektu. Při této vzdálenosti zároveň objektiv dosahuje svého maximálního poměru zvětšení. Nevýhodou je, že prudce klesá hloubka ostrosti, hůře se ostří a potřebujete více světla (stíníte si jak samotným objektivem, tak vlastním tělem). Pamatujte i na to, že čím jste blíže, tím snáze vyplašíte své „modely(-ky)“.

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro 

ISO 200, 1/250s, F5.6 (foto: Martin Hájek)

 

 

Dobrá světelnost je samozřejmě plus, stejně tak rychlé ostření - tzv. ultrasonické (USM/Canon; SWM/Nikon; SSM/Sony, HSM/Sigma atd.). Osobně sice jen výjimečně fotím na “plnou díru” (maximálně otevřenou clonu) a často vyměním automatické ostření za manuální (AF vs MF), ale to je do jisté míry věcí vkusu, možností techniky a toho, co vám zkrátka více vyhovuje. Některé objektivy jsou vybaveny funkcí omezeného ostřícího rozsahu (označováno např.: AF macro, AF limit) čímž zkrátíte rozsah, v kterém bude objektiv pracovat - autofokus teoreticky rychleji zaostří.  

Zvětšení 

Poměrem / měřítkem zvětšení se rozumí poměr mezi skutečnou velikostí fotografovaného objektu a jeho reálné velikosti na snímači. U běžných objektivů tento poměr osciluje okolo 1:4 -1:7, takže v hledáčku vidíte vše vlastně 4x až 7x menší, než v reálu. V praxi to znamená, že 4 cm (poměr 1:4) resp. 7 cm (poměr 1:7) jsou ve skutečnosti na snímači zobrazeny ve velikosti pouhý 1 cm (tedy 4x resp. 7x zmenšené). Pravý makroobjektiv má měřítko zvětšení 1:1 - což znamená, že 1 cm ve skutečnosti odpovídá 1 cm na snímači. Subjektivně se obraz v hledáčku jeví jako “zvětšený”.

Podrobně se danému tématu věnoval kolega Martin Lukeš v článku Makrofotografie a poměr zvětšení.

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro + mezikroužky (Soligor 36mm, 20mm, 12mm)

ISO 400, 1/80s, F5.6, blesk (foto: Martin Hájek)

  

 

Výrobci bohužel v tomto směru občas rádi balamutí zákazníka a vydávají za makro i objektivy, jejichž poměr zvětšení je běžně 1:2 i více. Stejně tak u kompaktních fotoaparátů je režimem makro brán poměr 1:2 nebo 1:3. U DSLR s menším snímačem (APS-C / DX) má na výslednou fotografii vliv ještě navíc crop faktor (ořez). Obraz se nám v takovém případě prakticky zvětší / přiblíží a měřítko nám (důsledkem crop faktoru) dále roste. Makroobjektiv s poměrem zvětšení 1:1 tak odpovídá spíše hodnotě cca 1,5:1 - dle velikosti snímače a daného crop faktoru (Canon – 1.6x, Nikon – 1.5x, Sigma – 1.7x, Olympus a Panasonic – 2x atd.).

Stabilizátor 

Vynikajícím pomocníkem (nejen) v makrofotografii je optický nebo mechanický stabilizátor. Nebudeme zde řešit rozdíly mezi stabilizací v těle (Sony, Pentax) či v objektivu (Canon, Nikon). Podstatné je, že stabilizátor funguje a lze ho úspěšně použít také pro blízké snímání - tím spíše je-li scéna v pohybu. Zisk stabilizátoru je uváděn běžně okolo 3 EV. Tzn, že s jeho pomocí zvládneme úspěšně fotografovat s expozičními časy až 8x delšími (2 x 2 x 2), aniž by se to výrazněji projevilo pohybovou neostrostí na výsledné fotografii. Počítejte s tím, že jak pohybová neostrost, tak problémy s ostřením budou v makrofotografii vašimi stálými a věrnými (leč nežádoucími) společníky.

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro + mezikroužeky (Soligor 36mm)

ISO 800, 1/250s, F5.6 (foto: Martin Hájek)

 

Ostření na makro

Automatické ostření (AF) je skvělým pomocníkem a lze se na něj ve většině situací spolehnout. Bohužel právě makrofotografie patří do kategorie, kde AF selhává. Často jsme tak odkázáni na manuální ostření, které nám však poskytne plnou kontrolu nad výsledkem. Vhodná je kombinace manuálního ostření (MF) s funkcí LiveView. Pomocí velkého LCD se jednak lépe manuálně ostří (než v hledáčku) a současně nám živý náhled simuluje expozici neboli úroveň světla ve scéně. Jen je třeba pamatovat na případné zpoždění displeje.

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro + mezikroužky (Soligor 36mm, 20mm, 12mm)

ISO 800, 1/200s, F5.6, blesk (foto: Martin Hájek)

 

 

Skvěle se mi v makrofotografii osvědčila technika předostření (pre-focus) na minimální ostřící vzdálenost (MFD). Spočívá v tom, že vypnete AF (autofocus), zaostříte na minimální ostřící vzdálenost a poté si už (přímo při akci) posouváte rovinu zaostření. Tedy citlivě pohybujete objektivem vpřed a vzad (v ruce - hůře, na stativu - mnohem lépe) a v ten správný okamžik exponujete. Teorie jednoduchá, v praxi o poznání horší.

Někdy může přijít vhod i kontinuální režim ostření (AF servo - Canon; AF-C - Nikon), který ostří neustále, dokud držíte namáčknutou spoušť. Ovšem pak jen v kombinaci s objektivem, vybaveným ultrasonickými servo motorky (USM, SWM, HSM, SSM). Při ostření na krátké vzdálenosti se mi ovšem daný režim příliš neosvědčil.   

Sigma 70-200 f/2.8 HSM Macro 

ISO 200, 1/200s, F4, ohnisko 200mm (foto: Martin Hájek)

 

Hloubka ostrosti

Spolu se snímací vzdáleností narazíme logicky i na problém extrémně malé hloubky ostrosti! Kdekdo možná namítne, že stačí přeci použít vysoká clonová čísla, o nichž je dobře známo, že nám hloubku ostrosti zvýší. To je sice pravda, ale nezapomínejme, že v makrofotografii snímáme při relativně vysokých ohniscích (60, 90, 100mm a více + crop faktor u menšího snímače) a navíc na extrémně krátké vzdálenosti. Taková kombinace má na HO zcela ultimátní vliv a i když budeme fotografovat na extrémní clony (např.: F22), HO se nám zvýší jen zcela nepatrně. Makroobjektivy nabízejí možnost nastavení vysokých clonových čísel (F32, F45) s cílem dosažení vyšší hloubky ostrosti. Tím se nám ale jednak výrazně prodlouží expoziční časy, druhak nám již dochází k silné difrakci (ohybu) světla a tím i k poklesu brilance obrazu. Co nám z toho plyne? Máme-li dostatek světla nebo silný makroblesk, není na škodu si přiclonit ale s mírou. Osobně málokdy cloním více než F5.6 (makro v pohybu) resp F11 (makro a detaily - atelier, stativ).

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro + mezikroužky (Soligor 20mm a 12mm)

ISO 200, 1/200s, F4 (foto: Martin Hájek)

 

Fotografický blesk

V případě akčnějšího makra poměrně často využiji fotografický blesk - vyjma situací, kdy je fotografovaný objekt hodně lesklý (tam dávám přednost rozptylu přirozeného světla - odrazem). Systémový externí blesk je zde v podstatě k ničemu - je příliš silný a stejně většinou svítí “trochu mimo”. Vhodnou alternativou jsou makroblesky - optimalizované pro danou fotografickou disciplínu. Existují i různé kruhové adaptéry, nástavce na běžný externí blesk, které simulují funkci makroblesků. Využít ale můžeme též interní blesk na fotoaparátu. Jak ho normálně nemám rád a v běžné praxi (portrét, reportáž, produkt) je téměř nepoužitelný, tak právě u makra si s ním občas rád přisvítím. Samozřejmě je třeba hlídat expozici a interní blesk hodně korigovat expoziční kompenzací blesku (FEC). Také jsou zde praktické odrazné desky (stačí malé, velikost cca A4) - ty pomohou jak se světlem tak současně vytvoří případné “závětří”.

Příslušenství a další udělátka 

Ve výbavě každého makrofotografa by neměl chybět pořádný stativ. Pro makro existují speciální stativy s možností úplného otočení. Také se často používají makrosáňky, umožňující plynulý pohyb a tím komfortní posunování roviny zaostření.

Osobně na stativ nedám dopustit a považuji jej za jednu třetinu “svaté trojice” fotopříslušenství (ještě spolu s fotografickými filtry a externím bleskem). Pro statické fotografie, detaily, produkt i ateliérové fotografie není co řešit. Nicméně při fotografování hmyzu, brouků, prostě makra dynamičtějšího charakteru, je stativ často spíše překážkou, než pomocníkem. Proto zde dávám přednost mobilitě a spoléhám více na postřeh a rychlost (svou i techniky), nežli na komfort perfektně nehybného tripodu a dokonale “usazené” roviny zaostření.

Mezi další zajímavé příslušenství patří (již minule zmíněné): mezikroužky, předsádky, makrokonvertory. Zrovna mezikroužky rád kombinuji s makroobjektivem, což ještě znásobí zvětšení (skoro 3:1) a detaily jsou pak ještě působivější. Nevýhodou je, že sníží světelnost a zhorší i samotnou kvalitu. Nicméně rozdíl to není tak velký, že by se nedal dohnat následným prostprocesem.

Více o makro příslušenství se dozvíte v článku kolegy Martina Lukeše.  

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro

ISO 400, 1/125s, F5.6 (foto: Martin Hájek)

  

Makrofotografie v praxi

A jak vlastně k focení hmyzu přistupovat? Začněme volbou místa a času. Ideální čas je ráno, kdy je hmyz ještě pomalý a současně je vše čerstvé, často orosené - ideální podmínky. Přes den to jde samozřejmě také, i když je to už větší adrenalin. Naopak nejméně vhodné je polední slunce (ostré tvrdé stíny). Skvělým místem pro focení je les. V něm najdete jak spoustu témat tak i příjemné klima a výborné (rozptýlené) světlo. Na půdách, chalupách, ve sklepích a kůlnách najdete spousty pavučin - vděčné to téma makrofotografické. Mezi osvědčené hmyzí pochutiny patří: sirupy, bonbóny, med, cukr a vlastně cokoli sladké. Ale také pivo, nebo kousek masa (vosy i mouchy se po tom utlučou).

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro + mezikroužek (Soligor 36mm)

ISO 200, 1/100s, F4, blesk (foto: Martin Hájek)

 

 

Velmi dobře se fotografují pavouci v pavučině - jsou to trpěliví modelové co vám rádi a dlouze zapózují. O něco těžší (ale stále dobré) jsou včely a čmeláci - pokud sbírají pyl, máte dost času se na nich vyřádit. Mouchy a vosy vám také rády chvíli postojí, ale musíte je dostatečně motivovat (viz pochutiny výše). Brouci, mravenci a motýli už jsou celkem oříšek. Jsou rychlí a nesmlouvaví, chce to čas, trpělivost a pak rychle jednat. Skutečnou výzvu ovšem představují vážky a šídla - jsou rychlá, nevypočítatelná a velice plachá (řadím je na vrchol makro-úlovků).

Závěrem

Mám rád situace, kde se něco děje, kde probíhá akce (prostě makrofoto reportáž) a takových chvilek je v přírodě spousta. Chce to trpělivost, čas a dobře se dívat kolem. Když už na něco zajímavého narazíte, jednejte rychle, buďte pohotoví, předvídejte ale současně buďte pokorní a respektujte okolí. Nevidím nejmenší důvod, proč kvůli dobré fotce rozšlapat mraveniště, likvidovat hnízda nebo dokonce přistupovat k barbarsko-sadistickým praktikám zmrazování hmyzu (bohužel stále velmi populární). Nejdůležitější je, mít zdravý vztah k přírodě, k těm malým potvůrkám. Pak nebudete mít o zajímavé fotografické úlovky nouzi…

makroobjektiv Tamron SP 90mm f/2.8 Macro + mezikroužky (Soligor 36mm, 20mm, 12mm)

ISO 200, 1/160s, F5.6, blesk (foto: Martin Hájek)