Rozhovor s pardubickým fotografem architektury a designu Štěpánem Bartošem

Dobrý den Štěpáne, mohl byste se prosím představit našim čtenářům, tedy především v jaké oblasti fotografie působíte a jaké máte primárně zaměření?

Dobrý den, zabývám se především fotografií architektury a designu, ovšem s nutnými přesahy do dalších oborů. Nezabývám se sportovní fotografií a reportážemi pouze zřídka, když mne téma zajímá.


Frank Lloyd Wright, Guggenheimovo muzeum, New York City / USA

Vzpomenete si na svoje začátky? A jak dlouhá a trnitá cesta to byla, dostat se do pozice, kterou máte ve fotobranži dnes?

Začínal jsem jako fotograf ve Východočeské galerii, v osmdesátých letech. Předmětem mé práce byla zejména reprodukce uměleckých děl, jak obrazů, tak plastik i věcí na papíře. Naprostá většina práce byla černobílá, materiál jsem zpracovával běžnými postupy ve fotokomoře. Technické vybavení bylo pro tyto úkoly bohužel velmi špatné – Praktisix a asi dva objektivy. A také sklopná komora Mentor 13x18 cm, ovšem materiál se do ní nedal sehnat. Příležitostně se fotilo na barvu, tedy na inverzi, většinou Agfachrome. To bylo jediné použitelné, co se dalo občas koupit v běžném obchodě. Pro takzvaný socialistický sektor – tedy pro státní podniky – byl ještě k dispozici nákup přes Řempo, kde měli věci jinde nedostupné, třeba materiál Kodak, planfilmy ORWO z východního Německa a podobně. Párkrát jsem tam byl, ale bylo to mimořádně nepříjemné. Ti zaměstnanci dělali drahoty a tvářili se důležitě jako honorace, která disponuje něčím privilegovaným, obzvláště, když přijel fotograf z venkova. Bylo to protivné.


Walter Gropius, Bauhaus, Dessau

Vedle toho jsem se věnoval vlastní volné fotografii, tehdy převážně „živé” – ovlivněn Cartier-Bressonem či Bohdanem Holomíčkem. A podílel se na některých nikoliv oficiálních výstavních projektech.

Po sametové revoluci jsem si zařídil a postupně vybavil vlastní fotostudio a zabýval se ze začátku zejména reklamní a technickou fotografií. Snažil jsem se o určitou specializaci – například fotografování klavírů, později zejména architektury a s tím související oblasti.


Alena Šrámková, budova fakulty architektury ČVUT, Praha

Vy máte v Pardubicích své vlastní studio, což je do jisté míry určitou známkou staré školy. To má hned několik důvodů. Tím hlavním je zřejmě to, že uživit sebe a ještě studio je dnes patrně mnohem těžší než dříve, kdy nebyla taková nabídka fotografů a fotografie nebyla devalvována tolik jako dnes. Druhým důvodem je to, že dnešní doba přeje spíše pronájmům a sdílením a málokterý fotograf si dnes dovolí „kouli na noze” v podobě studia. Jak moc je pro Vás tohle zázemí důležité?

Studio je pro mne velmi důležité, i když v něm pracuji daleko méně než dříve. Zejména proto, že fotím hodně architekturu či stavební památky, což se odehrává pochopitelně mimo ateliér. Mám tam své vybavení – světla, stativy a tak dále. Sdílený ateliér by mi nevyhovoval, sem mohu přijít kdykoliv, třeba v noci a nejsem ničím omezován. Je to můj prostor, není k dispozici k pronájmu.


Cathédrale Sainte-Croix, pohled do zaklenutí, Orleáns

Jakou používáte techniku?

V současné době pracuji takřka výhradně s  digitálními aparáty. Pro převážnou většinu úkolů používám techniku Nikon. V současné době zrcadlovky D850 a záložně D810. K tomu skla se světelností f/2,8. Vyhovuje mi to pro většinu úkolů. Pro moji práci jsou výhodnější než profesionálnější reportérská řada, kterou jsem opustil po D3,  protože při focení nespěchám a naopak ocením vyšší rozlišení. Pokud potřebuji ještě vyšší rozlišení, pracuji s Fujifilmem 100S a příslušnými skly. Je to jiný styl práce, pomalejší, obvykle s důkladným stativem. Používám lehčí i těžší od Gitzo, v ateliéru potom sloupový s pojezdem. Stále mám také Sinar X s velmi širokým vybavením. Poslední dobou ho pomocí různých redukcí křížím s digitálem, ale je to spíše na bázi experimentů, nebo pro makrofotografii. Jako zápisník poslouží něco malého, třeba Fujifilm X-Pro2 nebo IPhone. Pentaxy 6X7, Rolleiflexy, Linhofka a všelijaké kinofilmové zrcadlovky jsou už jen ve vitríně.

Kryštof Dientzenhofer (?), Kaple Zjevení Páně, Smiřice

Pracujete tedy jak s klasickým formátem fotoaparátů, tedy full-frame, tak s kamerou středního formátu. To je dalším důkazem toho, že jste profesionál každým coulem. Střední a velký formát byly dříve jakousi statusovou záležitostí. Dnes je bohužel tato kategorie trochu upozaděna, a to jak výrobci, tak fotografy samotnými. Přiblížil byste, jaké výhody vám poskytují jednotlivé formáty a na jaké zakázky který konkrétně používáte?

Pravda je, že jsem začínal středním formátem a měl velikou snahu se co nejdříve propracovat k velkému. Přes nějaké bazarové linhofky jsem postoupil k Sinaru, nad ním už nic nebylo. Samozřejmě s dobrou optikou Rodenstock či Schneider. To hovořím o oborech, kterými jsem se zabýval. Reportér by měl jistě jinou volbu. Digitalizací se vše změnilo. Proto full frame dnes považuji za standard pro většinu fotografické práce. Pokud je to spojeno s kvalitní optikou, což třeba Nikon garantuje, tak bývá výsledek ve většině případů uspokojivý. Pokud nestačí, tak jsou zde k dispozici různé digitální středoformáty. Já si po důkladných testech vybral Fujifilm. Kvalitativně zcela vyhovuje, až jsou někteří zákazníci zaskočeni a žádají zmenšená data. Jistě se najdou ještě kvalitnější systémy, ale protože to je takzvaný high-end, tak jsou neúměrně drahé.


Vodojem, Náchod

Jestli se nepletu, tak jste začínal ještě v éře kinofilmu. Jak se vám loučilo s analogovou technikou a jaký posun pro Vás znamenal přechod na digitál?

Digitální techniku jsem nejprve začal používat na nenáročnou produktovou fotografii (kterou už dávno nedělám) a kinofilm vlastně byl to první, co jsem opustil. Na rozdíl od rollfilmu a planfilmu, které u mne vydržely déle.  Přelomem byla cesta na Expo do japonské Nagoji, kde jsem měl větší fotografickou práci. Tahat v kabině letadlem kufr se středoformátem, neřku-li se Sinarem nešlo, tak jsem si pořídil Nikon D2X a přikoupil nějaká skla. Sice to nebyl ještě full-frame,  ten nebyl tehdy k dispozici – a já nechtěl po dobrých zkušenostem s kinofilmovým Nikonem přecházet na jiný systém – ale s výsledkem práce jsem byl velmi spokojený. Jinak jsem souběžně fotil, převážně na inverzi, Pentaxem 67 a také Sinarem, buď s rollkazetami, nebo na 9×12.

Ladislav Machoň, Passage, Pardubice

Postupem času, jak se digitální technika zdokonalovala a také jak se omezovala dostupnost dobrého scannování inverzního materiálu, jsem přešel takřka výhradně na digitální fotografii. Sentiment jsem žádný necítil. Stran komerční práce vůbec ne, ale vlastně ani v oblasti volné tvorby, neboť se domnívám, že na dobré fotografii je důležité sdělení, vizuální poselství, ne technické okolnosti. Podobně tak kdysi zmizely daguerrotypie, mokrý proces, talbotypie a vůbec všechny počáteční fotografické postupy. Poslední mé věci na analog jsou černobílé, fotografované Rolleiflexem, nikoliv komerční. Stále si říkám, že se k tomu někdy vrátím, filmy mám ještě v lednici.


Ludwig Mies van der Rohe, Německý pavilon, replika, Barcelona

Soudě podle Vašeho webu máte poměrně široký záběr portfolia. Kromě produktové fotografie se věnujete také krajině, designu, průmyslovým objektům, ale také volné tvorbě a v neposlední řadě fotografování architektury. Je nějaký žánr, ke kterému máte nejblíž?

Nejraději profesionálně fotím témata, která mne zajímají. To jest architekturu, umění, památky, design. V  ateliéru si dělám i vlastní věci, komponované, inscenované. Nijak je zvlášť veřejně neprezentuji, svět je plný všemožných fotografií, proč přidávat další.


Jan Kotěra, Městské muzeum, pracovna ředitele, Hradec Králové

Nabízí se dotaz, když máte vlastní studio a velmi pokročilou techniku, proč jsou ve Vašem portfoliu upozaděné ateliérové portréty a figurální tvorba, ať už jde o fashion, glamour nebo třeba akty?

Zakázkově portrétní a figurální věci takřka nefotím, nebaví mne to. Vkus klientů bývá velmi odlišný od mého a mně je protivné se v tomto ohledu přizpůsobovat. Když chce někdo vyfotit konvici na čaj, tak se s ním domluvím a práci solidně udělám, když chce paní romantickou fotografii dětiček, nebo sebe sama, tak se o mne pokouší amok. A ze slova „glamour” mám žaludeční obtíže. Fashion asi moc neumím, párkrát jsem to dělal pro nějakou agenturu, ale měl jsem dojem, že ti lidé kolem toho mají úplně jiné vnímání světa než já.
Něco jiného je volná tvorba, kde kompozice a estetika je mou věcí, to ano, takové věci vznikají.


Kamil Roškot, Divadlo, detail schodiště, Ústí nad Orlicí

Když bych se vrátil k fotografování architektury, která má velký podíl ve Vaší komerční tvorbě, tak pro mnohé fotografy je to trochu nuda a dávají proto přednost dynamičtějším tématům. Jak jste se k tomuto žánru dostal a čím Vám učaroval?

Fotografií architektury jsem se začal zabývat zejména pro zájem o toto téma. Zejména pak  o architekturu XX. století – i v širších souvislostech s přesahy do designu, volného umění, ale i literatury, sociologie. Stačí si projít například meziválečné revue RED nebo sborníky MSA, redigované Karlem Teigem. To jsou veliké inspirační zdroje. Vedle toho také velmi rád fotografuji barokní architekturu, na níž je naše krajina velmi bohatá. Pokud jsem třeba ve Francii nebo Itálii, tak mne přitahují zejména románské a gotické stavby a velmi specifická je například cisterciácká architektura. Měl jsem to štěstí, že jsem měl příležitost zde v Čechách zaznamenávat vznik trapistického Opatství Nový Dvůr v západních Čechách, kde se snoubí cisterciácká spiritualita se současnou minimalistickou architekturou. Byla to velice zajímavá, asi desetiletá práce.

OC Černý most, Praha

Cítíte v tomto oboru nějaký trend a vývoj a dokázal byste například porovnat, jestli se architektura a interiéry fotí dnes nějak jinak, než tomu bylo například před 20 lety?

Jistěže, tak jako ve všem, i zde vidím vývoj. Ale věc je třeba rozdělit. Pokud hovoříme o snímání nové architektury, právě vznikající, tak se mi jeví, že trendem je jakési volnější pojetí snímků, s určitou dynamikou, třeba rozpohybovanou figurou, úmyslnou kompoziční chybou, drobným vtípkem – prostě není to studený technický snímek. A vlastně to není nic nového – Le Corbusier nechával před svými realizacemi stát automobil, obvykle vlastní Voisin, aby fotka byla živější a měla měřítko (v dnešní době je často zázrak pořídit snímek baráku bez množství zaparkovaných aut). Také vidím značný pokrok ve vizuální kvalitě zejména rezidenční výstavby. Takřka zmizelo takzvané podnikatelské baroko, kterým se některé stavební firmy ještě před dvaceti lety chlubily ve svých katalozích. To je veliká úleva.


Alena Šrámková, budova fakulty architektury ČVUT, Praha

U fotografií řekněme historické architektury (ale vlastně všude, samozřejmě) je především veliký posun kvalitativní. To, co pánové Neubert nebo Paul mohli s tehdejšími možnostmi postihnout jenom díky mimořádné zkušenosti, nebo v případě barvy někdy vůbec ne, lze dnes snadno pořídit za pomocí běžně dostupných technických prostředků. Nic to ovšem nehovoří o schopnosti  správně komponovat obraz, tam technika nic nezachrání.


John Pawson, Opatství Nový Dvůr

Spoustu začátečníků si myslí, že fotografování architektury je poměrně jednoduchý obor. Nic se nehýbe, na všechno je dost času a záběr se dá opakovat donekonečna, dokud se to nepovede. Sám ale velmi dobře vím, že jde o velmi složitý žánr, a to jak z hlediska expozice, tak samozřejmě kompozice, ale i perspektivy, skladby obrazu a to nemluvě o nějakém výtvarném přínosu, který by na opravdu dobré fotografii neměl chybět. V čem vidíte Vy sám největší záludnosti této královské disciplíny?

Netroufal bych si tvrdit, že toto je královská disciplína fotografie, každý by tak asi označil něco jiného, pokud to je vůbec třeba. Ale k otázce: pokud je účelem fotografie představit
konkrétní stavbu a nejedná se o volnou fotografickou tvorbu, tak je podle mého názoru důležité zejména si uvědomit, že kompozice má sloužit té stavbě a fotograf se svými případnými kreacemi má být zdrženlivý. Také zvolit správné světlo. Něco jiného prospívá bílému funkcionalismu, něco jiného secesnímu tvarosloví a barevnosti. Důležité je také si uvědomovat měřítko stavby, aby ho fotografie příliš nezkreslila. To je často špatně řešitelné, když chybí odstup a velmi široké sklo je nezbytností. Také je dobré se dívat na stavbu z přirozeného horizontu, očima kolemjdoucího. To bývá obvykle také úhel pohledu, na který architekt myslel, když tvořil své dílo a prezentoval stavebníkovi. Markantní je to zejména u některých barokních komplexů, kde i okolní krajina bývá součástí architektury. Snímky z dronů jsou sice efektní, ale obvykle kompozičně chudé. Chybí na nich ta konfrontace hmoty s oblohou, například.

John Pawson, Opatství Nový Dvůr, křížová chodba

Focení interiérů je možná ještě trochu těžší než exteriérové fotky a existuje spoustu postupů, jak se poprat s nepřízní světla. Někdo si čeká na modrou hodinku, jiní dávají přednost HDR a někdo si vysvěcuje jednotlivá místa prostoru a pak vše složitě skládá do jednoho záběru. Máte vy nějaký osvědčený postup, jak zkrotit světlo v interiéru?

Až na výjimky, kde je skutečně neúnosný kontrast upřednostňuji práci s přirozeným světlem daného prostoru - tedy i se svítidly, která projektanti do prostoru navrhli. Bývá to nejpravdivější zobrazení daného interiéru. Pokud ovšem není záměrem něco akcentovat. Před časem jsem pořizoval snímky barokního sousoší uvnitř chrámového prostoru a tak jsem předmět zájmu vhodně přisvítil, aby byl  mírně oddělen od ostatních architektonických prvků. Více expozic ovšem občas používám, ale stále méně, neboť technika zvládá stále větší rozsah světel a stínů. HDR nepoužívám vůbec.

Pavel Janák, Krematorium, Pardubice

Máte vy sám nějaké fotografické vzory, ať už z tuzemské, nebo zahraniční scény?

Pakliže mám hovořit o jménech, která mne ovlivnila, bez ohledu na obor či na pozdější profesionální zaměření, tak bych jmenoval chronologicky, jak mne oslovovali: Josef Sudek, Brassai, Emila Medková, Henri Cartier-Bresson, Jaroslav Rössler… Jsou to vlastně  lidé s velmi různým viděním světa.
V oboru fotografie architektury mám rád například tvorbu Vladimíra Uhra nebo Jiřího Všetečky.

Josef Gočár, Winternitzovy mlýny, nyní Gočárova galerie, rekonstrukce Petr Všetečka, Pardubice

Jak už jsem zmiňoval, je dnes stále těžší uživit se focením a v tomto oboru panuje poměrně velká konkurence, mnohdy až rivalita, na to jak malý jsme fotografický rybníček. Vím že hradecký a pardubický kraj má silnou základnu fotoklubů a je to i do jisté míry líheň spousty skvělých fotografů. Jak je to ve Vašem kraji z pohledu profesionálního fotografa, ať už z hlediska rivality nebo kolegiality?

Tyto aspekty v současné době příliš nesleduji a nemám moc přehled. Přeji všem kolegům dobrou a zajímavou práci. Není snadné ji získat.

Josef Gočár, Anglobanka, Hradec Králové

Kromě focení nabízíte i další služby na klíč spojené s tímto oborem, ať už jde o velkoformátové tisky nebo produkci knih. Jak se daří těmto doplňkovým službám, které jsou díky sociálním sítím a současným fototrendům trochu upozaděny?

Připravit knihu na určité téma je veliké potěšení. Měl jsem štěstí, že se mi to několikrát podařilo a že koncepce knihy byla dle mých představ. Na  takový projekt je samozřejmě obtížné sehnat financování. Pokud se to podaří a dílo má nějaké sdělení a smysl, tak je to radost, bez ohledu na případný finanční profit.

Bohužel poslední dobou různé administrativní komplikace, například  velmi omezený přístup do archivů stavebních úřadů, značně ztěžují realizaci kvalitních děl o stavebních památkách, neboť důležité informace, bez nichž kniha nemá smysl, jsou takřka nedostupné. Je to typ práce, který určitě nemůže být nahrazen sociálními sítěmi. Ostatně je známo, že trh knih vlivem nových médií nijak neklesá.

V rámci zachování svého duševního zdraví se pokouším foto trendy, které mají často kratičký život,  ignorovat a doporučuji to každému, kdo nechce splynout s davem cvakálků, kteří se navzájem kopírují.

Petr Franta, ČVUT, Praha

Vy sám jste se podílel na vzniku několika knih a fotografických publikací. Jak náročný je to proces a co všechno to dnes obnáší, vydat knížku?

Většinu knih jsem dělal v režimu, že jsem, řečeno kinematografickou mluvou, si vymyslel námět a scénář, domluvil se s odborníkem, který byl tak laskav, že připravil průvodní text, sehnal nakladatele či mecenáše, někdy domluvil i grafického úpravce. A potom to celé nafotografoval, což může být práce na rok, i déle, podle náročnosti. V některých případech jsem byl i nakladatelem, tedy obstarával tiskárnu, dohlížel na pre-press, korektury a tak podobně.

Petr Franta, ČVUT, Praha

Pracujete teď na nějakém větším projektu?

Když pominu pravidelnou práci pro klienty, tak se dlouhodobě zabývám projektem, který se nazývá Neviditelné synagogy. Je to dokumentace míst, kde stávaly synagogy a byly nacisty, či komunisty v průběhu XX. století zničené. Delší dobu fotografuji dílo barokního sochaře Jiřího Františka Pacáka pro připravovanou zahraniční publikaci.

Josef Gočár, Winternitzovy mlýny, nyní Gočárova galerie, rekonstrukce Petr Všetečka, Pardubice

Co byste poradil začínajícímu fotografovi, který by se chtěl vydat na dráhu profesionálního fotografa?

Začínajícímu kolegovi bych v první řadě doporučil, aby si prostudoval dějiny fotografie od počátku až do současnosti. Aby věděl, na co má navazovat. Pokud nechce být pouze řemeslným živnostníkem, ale rád by také něco vytvářel, tak aby se díval dosti mimo vlastní  obor – do literatury, do výtvarného umění, do hudby. To mu ale snad řeknou na příslušné vysoké škole, kterou by snad při té příležitosti bylo užitečné vystudovat. Což já jsem neudělal.

Jindřich Malina, Masarykova věž samostatnosti , interiér, Hořice

titulní foto: Josef Gočár, Ředitelství pošt a telegrafů, interiér, Hradec Králové
autor fotografií: Štěpán Bartoš